Douglas DC-5

DC-5/C-110/R3D
R3D-2, USMC, VMJ-152, 1941
Určení	Transportní letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Douglas Aircraft Company
První let	20. února 1939
Zařazeno	1940
Vyřazeno	1949
Uživatel	KLM United States Navy United States Marine Corps
Vyrobeno kusů	12
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Douglas DC-5 byl americký dvoumotorový vrtulový hornoplošný dopravní letoun o kapacitě 16 až 22 míst s příďovým zatahovacím podvozkem, navržený pro kratší trasy než stroje Douglas DC-3 nebo Douglas DC-4. Je to nejméně známý stroj ze slavné série letounů firmy Douglas.

Vývoj

První návrh, vzešlý z konstrukční kanceláře Leo Devlina za odborné asistence Eda Heinemanna, se poprvé objevil v létě roku 1938.

Prototyp DC-5 (výr. č. 411, NX-21701) zalétal 20. února 1939 zkušební pilot Carl Cover. Pohon zajišťovala dvojice vzduchem chlazených devítiválcových pohonných jednotek Wright Cyclone GR-1820F-62 o výkonu po 662 kW. Po ukončení zkušebního programu došlo k výměně původních motorů za Wright R-1820G-102A o výkonu po 810 kW a letoun obdržel jméno „Rover“. 19. dubna 1940 byl předán jako osobní stroj Williamu E. Boeingovi, který jej po 22 měsících služby předal US Navy. U amerického námořnictva nesl označení R3D-3 a číslo 08005. Do roku 1946 sloužil na Aleutách.

Nasazení

V tomto období převzala své čtyři objednané DC-5 letecká společnost KLM (PH-AXA „Alk“, PH-AXB „Bergeend“, PH-AXE „Eend“ a PH-AXG „Gruto“), která je nasadila na evropských linkách. Po vpádu německých vojsk do Nizozemí byly DC-5 KLM evakuovány do zámoří. K západoindické pobočce KLM do Curaçaa přešly v roce 1940 dvě DC-5 jako PJ-AIW „Wakago“ a PJ-AIE „Zonvogel“ a další dvě do Batávie ke KNILM jako PK-ADA a PK-ADB. Počátkem roku 1942 byly všechny čtyři letouny dislokovány v Západní Indii na ostrově Jáva. PJ-AIW a PJ-AIZ změnily imatrikulaci na PK-ADD a PK-ADC.

Po japonském útoku na Jávu tři z nich uletěly s uprchlíky do Austrálie, PK-ADA byl 9. února 1942 převzat Japonci jako válečná kořist. Po opravě byl nejprve využíván jako zkušební létající laboratoř a následně vystavován v Tokiu jako exponát ukořistěných spojeneckých letadel až do konce války. Poté dosloužil jako výcvikový stroj leteckých navigátorů na vojenské základně v Tačikavě.

Zbývající tři DC-5 KNILM v Austrálii létaly u dopravce Australian National Airways (VH-CXA, VH-CXB a VH-CXC). Používala je rovněž 21. squadrona RAAF pro přepravu osob ze Spojeného velitelství letecké dopravy.

V roce 1944 došlo k jejich předání americkému letectvu, kde dostaly označení C-110DE a sériová čísla 44-83230 až 44-83232. Sloužily u 374. výsadkové a dopravní skupiny 5. letecké armády. Zde létaly s původními nizozemskými posádkami, které smluvně vyplácela společnost Pan American World Airways.

Na konci II. světové války byl letoun 44-83232 přenechán za cenu šrotu Australian National Airways, která ho krátce nato odprodala nově vzniklé společnosti Holland Airways (VH-ARD „Bali Clipper“) se sídlem v Sydney. Zde byl používán pro přepravu italských přistěhovalců do Austrálie.

V roce 1948 se VH-ARD dostal přes Sicílii do Izraele, kde létal do roku 1955 se jménem „Bagel Lancer“. Pak byl letoun postupně rozebírán a používán k pozemnímu výcviku a školení mechaniků na letišti v Tel Avivu.

US Navy zakoupilo a v červnu a červenci 1940 převzalo tři letouny ve vojenském provedení R3D-1 (1901 až 1903) pro 16 pasažérů.

V září a říjnu následovaly čtyři exempláře R3D-2 (1904 až 1907) pro USMC. Měly zpevněnou podlahu kabiny a nákladová vrata na levé straně trupu za křídlem. Alternativně mohly být vybaveny 22 sklopnými sedadly pro výsadkáře. Během II. světové války tyto letouny operovaly mezi vojenskými základnami v USA a oblasti Pacifiku. Jeden z R3D-2 byl sestřelen japonskou ponorkou u pobřeží Austrálie, zbylé byly 31. října 1946 vyřazeny.

Specifikace

Údaje platí pro DC-5^[1]

Technické údaje

• Posádka: 3
• Rozpětí: 23,77 m
• Délka: 18,96 m
• Výška: 6,04 m
• Nosná plocha: 76,55 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 6 243 kg
• Vzletová hmotnost: 9 072 kg

Výkony

• Maximální rychlost: 370 km/h
• Cestovní rychlost: 325 km/h
• Dostup: 7 225 m
• Dolet: 2 575 km
• Stoupavost: 8,1 m/s (1 585 ft/min)

Odkazy

Reference

Literatura

• NĚMEČEK, Václav. Atlas letadel Dvoumotorová pístová dopravní letadla. Praha: Nadas, 1984. 176 s. 
• CVRKAL, Milan. Málo známý Douglas DC-5. Letectví a kosmonautika. Březen 1985, roč. LXI., čís. 6, s. 16 a 17. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Douglas DC-5 na Wikimedia Commons
• (anglicky) Douglas DC-5/R3D9
• (anglicky) Kamufláže letounu Douglas DC-5 Archivováno 8. 12. 2015 na Wayback Machine.