Marxistická geografie

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Marxistická geografie je kritická geografie, založená na marxismu, která zkoumá prostorové vztahy v rámci socioekonomická geografie. Je radikální vůči pozitivistické prostorové vědě a základním mechanismům kapitalismu a vykořisťování, které vidí jako základ prostorového uspořádání obyvatelstva. Proto také mladí marxističtí geografové prosazovali společenské změny a prostřednictvím aplikace geografické analýzy sociálních problémů měli za cíl zmírnit chudobu a vykořisťování v kapitalistické společnosti. Za hlavního zastánce marxistického hnutí v socioekonomická geografii je považován kvantitativní geograf David Harvey, který rozvinul marxistickou geografii na začátku 70. let 20. století.

Snaží se vysvětlit a také měnit svět. Marxismus vidí lidské bytosti postupně se transformující z fáze do fáze, až dokud nedosáhnou sociální dokonalosti, a tato transformace je chápána jako cíl vůči společnosti, která by měla být dynamická. Tato změna je důsledkem dialektického procesu střetu mezi protichůdnými silami a vyzdvihuje novou syntézu, která je opět v rozporu, a tak můžeme pokračovat dále. Síly utvářející společnosti, jsou vnímány jako subjekty, které zahrnují kapitál, pracovní sílu, kapitalismus a dalších způsobů výroby, stav, třídu, společnost i trh.

Marxistická geografie zdůrazňuje dialektický vztah mezi sociálními procesy a přírodním prostředím a také prostorové vztahy. To se týká způsobů výroby, která je základem nadstavby společnosti. Vidí prostorové a ekologické problémy, jako je ničení přirozeného prostředí a nerovnoměrný rozvoj hluboce zakořeněný v kapitalismu. Je zaměřen na změny v základní struktuře společenských procesů tím, že mění proces fungování výroby. Marxistická geografie také studuje vnitřní rozpory kapitalismu, jak se vyskytují v krajině a jak se vztahují ke každému individuálně. Příkladem může být měnící se struktura a rozpory kapitalismu. Zásadní rozpor v kapitalistickém státě je takový, který se snaží vytvořit lepší podmínky financované z daní. Tím tedy vyšší poptávka po surovinách přináší vyšší náklady. Další výstup tedy neodmyslitelně vede k většímu znečištění životního prostředí. Tam je ale zároveň vyžadována přísná kontrola znečištění a náklady opět rostou. Výsledkem toho jsou jen nadnárodní společnosti z průmyslových oblastí, které musejí neustále hledat nová prostředí pro rozvoj.

Dosažení výše zmíněných cílů záviselo do značné míry na marxistické sociální a ekonomické teorie, které vycházejí z marxistické ekonomie a pojetí historického materialismu. Marx své teorie používal i ke zkoumání ovlivňování prostorových vztahů třídou, kdy důraz kladl na strukturu a strukturální mechanismy. Tento aspekt přinesl společnosti výsledky i kritiku. Ta spočívala především v etnocentrické a patriarchální povaze a determinističnosti z důvodu omezení struktury rozmístění skupin lidí. Většina kritiky pocházela z humanistické geografie zaměřující se na lidskou vůli a autonomii při vysvětlování geografických problémů. Mimo to byla marxistická geografie také předmětem kritiky historického materialismu a jeho použitelnost pro moderní postindustriální a kapitalistickou společnost a kritice se nevyhlo ani její zanedbávání otázky životního prostředí. To vše dovršují další odpůrci, postmodernisté, kteří odmítají jakékoli zastřešující teorie.