Léčba pedofilie

Léčba pedofilie, terapie pedofilie jsou termíny označující lékařské nebo psychoterapeutické snahy buď o změnu pedofilní sexuální preference či orientace, nebo o řešení druhotných problémů, které z ní mohou vyplývat. Vzhledem k tomu, že obecné povědomí pedofilii spojuje především s kriminálními činy vůči dětem, jsou snahy o léčení pedofilie společensky více akceptovány a méně kritizovány než snahy o léčení homosexuality.

Cíle léčby

Cíle i principy léčby pedofilie se mohou značně lišit; většina odborníků se však shoduje, že reálným cílem není změna samotného erotického zaměření, ale jen změna sebepojetí a chování, zvýšení sebeovládací schopnosti, případně též nespecifické tlumení sexuálního pudu (podáváním antiandrogenů nebo kastrací). Někteří odborníci nerozlišují zřetelně mezi léčbou pedofilů a léčbou pachatelů sexuálních deliktů.

U dobrovolné léčby, k níž se častěji hlásí pedofilové bez kriminálních problémů či sklonů, obvykle hlavním důvodem léčby není potenciální nebezpečnost, ale deprese plynoucí z citových frustrací a traumatické a posttraumatické příznaky související buď s egodystonií nebo se společenskou situací, tedy obtížností nalézt realistický životní styl a nutností odolávat předsudkům a nenávisti.

Petr Weiss mezi cíli léčby jmenuje získání informací a vytvoření kritického náhledu na vlastní parafilní motivaci, změnu postojů a chování a posílení vědomé kontroly, sexuální adaptaci a sociální reintegraci.[1]

Ti z pedofilních probandů lipské studie, kteří někdy vyhledali terapii, od psychoterapie nebo psychologického poradenství očekávali zvýšení všeobecných schopností (všeobecné a sociální kompetence ke zvládání života a řešení problémů, zvýšení samostatnosti, sebevědomí), nalezení smyslu života a spokojenosti (nalezení vyrovnanosti a identity), odstranění afektivních poruch nebo jejich prevence (deprese, sebevražedné tendence, chronické úzkosti) a nalézt způsob zacházení s vlastní sexualitou (přijetí vlastních sexuálních pocitů, nekriminální život a cílené ovládání sexuálního chování a zvládnutí sexuální zdrženlivosti atd.).[2]

Některé léčebné postupy směřují k potlačování[3] a vytěsňování pedofilních sklonů a jejich projevů, jiné postupy k jejich kanalizaci (například s využitím masturbace[4] – tolerance dětské pornografie vedla v 60. letech Dánsku údajně k rapidnímu snížení počtu sexuálních deliktů na dětech[5][3] – jiné postupy kladou důraz na sebepřijetí a socializaci, tedy na využití pedofilních dispozic k společensky ceněným a akceptovaným aktivitám a způsobu života. Přestože tyto tři typy cílů jsou navzájem ve značném rozporu, mnohdy jsou v léčebné praxi kombinovány tak, že výsledkem je především neurotizace pacienta.

Metody léčby

K léčbě pedofilie a navazujících psychických problémů se používaly a používají podobné metody, jaké se v minulosti používaly nebo dosud používají u léčby homosexuality nebo při léčení psychických problémů vyplývajících ze společenské situace homosexuálně orientovaných. Systémy léčení pedofilie jsou však v mnoha zemích dosud úzce propojeny s represivními mocenskými mechanismy, jak bylo do třetí čtvrtiny 20. století obvyklé i u homosexuality, tj. léčba bývá mnohdy soudně nařízena jako ochranná léčba nebo ji klienti podstupují dobrovolně, hrozí-li jim bezprostředně trestní stíhání. Metody léčení pedofilie mají některé principy společné i s léčbou některých dalších parafilií nebo i s řešením sexuálních a citových problémů lidí bez parafilie.

Úspěšnost léčby

Úspěšnost léčby je většinou v literatuře uváděna pouze ve vztahu ke kriminální recidivitě, tedy za úspěšně vyléčeného je pokládán ten, kdo po ukončení léčby nespáchá trestný čin pohlavního zneužití dětí, a z metodologického hlediska jsou tyto údaje vesměs velmi sporné. Kvalita a délka života po léčbě a míra sebevražednosti obvykle nebývá uváděna.

Preventivní program Parafilik

V roce 2019 vznikl pod záštitou Národního ústavu duševního zdraví projekt Parafilik ("Nemůžete za své pocity, můžete za své činy"), který se zaměřuje na lidi, trpící parafiliemi, včetně pedofilie, a nabízí jim včasnou pomoc. Na stránkách parafilik.cz/poradna funguje od 27. 2. 2020 anonymní online poradna pro všechny, kteří mají pocit, že by jejich sexualita mohla mít úskalí pro ně samotné či pro lidi v jejich okolí. Na otázky v poradně odpovídají odborníci z Laboratoře evoluční sexuologie a psychopatologie z Národního ústavu duševního zdraví.

Reference

  1. ↑ ŽÁK, Karel. Život a pocity nekriminálních pedofilů. Brno, 2012 [cit. 2016-04-07]. 135 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jitka Reissmannová. s. 23. Dostupné online.
  2. ↑ Horst Vogt: Pädophilie – Leipziger studie zur geselschaftlichen und psychischen Situation pädophiler Männer, Pabst Science Publishers, Lengerich, Německo, 2006, ISBN 978-3-89967-323-4
  3. ↑ a b WEISS, Petr. Sex. Praha: Alberta Plus, 1998. Dostupné online. ISBN 80-85792-99-0. S. 161–163.  Archivováno 25. 6. 2008 na Wayback Machine.
  4. ↑ Povolme animované dětské porno, říká sexuolog Weiss, rozhovor s Michaelou Jílkovou, idnes.cz, 9. 10. 2007
  5. ↑ Martin Chochola: Podívám se a vidím – kritéria subjektivního určování hranice mezi erotikou a pornografií Archivováno 4. 1. 2009 na Wayback Machine., diplomová práce, FF UK Praha, 2004, str. 84

Literatura

  • Frans Gieles: Helping people with pedophilic feelings, přednáška pro Světový sexuologický kongres v Paříži, červen 2001, a na kongresu Severské asociace pro klinickou sexuologii, Visby, Švédsko, září 2001; česky: Pomoc lidem s pedofilním cítěním Archivováno 25. 4. 2008 na Wayback Machine.
  • WEISS, Petr. Sexuální deviace: Klasifikace, diagnostika a léčba. Praha: Portál, 2002. ISBN 978-80-7367-419-9. S. 258–266. 

Související články

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.